Váš prohlížeč nemá povoleny cookies, tímto může být negativně ovlivněna funkčnost webových stránek Laskomat.cz.
Doporučujeme Vám si je povolit.
Návod pro Váš prohlížeč: Internet Explorer, Mozzila Firefox, Google Chrome, Opera, Safari

facebookgoogle plustwitterpinterest
vršek
spodek
vršek
laskomat
Laskomat je i na Twitteru!
spodek
vršek
spodek
Seznamka

Pracujete stále víc a přináší vám to stále méně potěšení? Pozor na syndrom vyhoření

Pracujete stále víc a přináší vám to stále méně potěšení? Pozor na syndrom vyhoření
Foto: dareyadelaide
Autor: Zdeněk Kolbuch

21. duben 2015 18:16

Znáte to. Nastoupíte do nové práce, kde vám pořád někdo šlape na krk. Děláte přesčasy, kvůli kterým vám osobní život protéká mezi prsty a nikdo vám neřekne ani díky. Sedíte na dvou, třech židlích zároveň, ale musíte pokračovat, protože jste rádi, že vůbec nějakou práci máte.  Pořád to tak nějak zvládáte, až vám jednou mozek řekne STOP. A potom přijdou ty stavy.

Naprosté vyčerpání, nechutenství a deprese jsou jen začátek. Může se vám velice snadno stát, že jednoho dne zkrátka nebudete schopni vstát z postele. Něco uvnitř vám to zkrátka nedovolí, a potom se dokážete jen klepat a myslet na nejhorší. V horším případě nedokážete přemýšlet vůbec a jen se utápíte v pocitu naprosté beznaděje a bezmocnosti.

Nejhorší je přetrvávající stres

Tímto syndromem jsou nejčastěji postiženi lidé, kteří mají velmi stresující práci a nedostatek odpočinku. Mohou to být doktoři, sociální pracovníci, ale i novináři, kteří musí neustále stíhat své uzávěrky. Slovo vyhoření je naprosto přesné, protože ve vás doslova shoří veškerá radost do života. Toto celkové fyzické i psychické vyčerpání téměř vždy doprovází deprese a záchvaty úzkosti. Od deprese se ale přeci jen v něčem liší – ze začátku totiž nepostihuje osobní život, ale jen práci. Proto je pro rodinné příslušníky těžké poznat počáteční příznaky.

Začátek tohoto syndromu musí každý poznat sám, ale je to velice obtížné. Začíná to totiž myšlenkami na to, že vaše práce nemá smysl. Vždy je potřeba znát smysl své práce, pro mysl je to přímo blahodárné. Třeba lidé, kteří pracují u pásu v továrně na hračky, vědí, že buď přinášejí radost dětem, které si hračku koupí, nebo že zkrátka pracují pro svoji rodinu, aby uspokojili jejich základní potřeby.

Práce beze smyslu

Jenže co když žijete sám a kupříkladu pracujete v internetových novinách, kde hlídáte čtenost článků, které i dost často píšete a do toho i opravujete články jiných? Nikoho živit nemusíte, takže motor v podobě rodiny odpadá. Jenže co zůstane? Můžete si říkat, že přinášíte lidem aktuální informace, a to je přeci důležité.

Také si ale můžete říkat, že ty články jsou k ničemu, že si je lidé stejně jen narychlo prolétnou a témata jsou tak nezajímavá, že to stejně nikomu nezůstane v paměti. Navíc za hodinu vyjde další článek, takže ten předtím už vlastně není aktuální a nikoho nezajímá. Máte pocit, že celý den přehazujete písek z jedné hromady na druhou a další ho musíte naházet zpátky, aniž by se někdy použil. Jakmile jednou takhle začnete přemýšlet, tak máte náběh na rychlý konec. Stačí pak, aby vám někdo párkrát vynadal, a vyhoření je na světě.

To byl jen jeden případ z mnoha. Stejné to může být i u sanitárky v nemocnici, která jen podává čaj, přebaluje a koupe nemohoucí. Snadno ji potom může ovládnout pocit, že vlastně nic důležitého nedělá a může vyhořet stejně jako důležitý manager, který je dvacet čtyři hodin v jednom kole.

Naučte se říkat NE!

Někdy si za to lidé mohou i samy, protože nedokáží říct ne a ostatní toho využívají. Sice vědí, že jejich práce má smysl, ale přesto nezvládají - je toho na ně zkrátka moc. Tak strašně nechtějí nikoho zklamat a připustit, že něco nedokáží, že všechno odkývou, jen aby nedošlo k případnému konfliktu.

Takoví lidé to mají nejtěžší, většinou totiž pracují až do úplného konce. Neustále se přepínají, až to zkrátka jednoho dne nevydrží a zhroutí se – většinou přímo v práci. Mohou se chovat iracionálně, omdlít, nebo se pozvracet, každopádně musí vyhledat pomoc. Psychiatr vás většinou jen nadopuje léky, proto doporučuji spíše psychologa, který se s trochou štěstí dostane k jádru problému.

„První, na co se mě psychiatrička zeptala, bylo: Proč si myslíte, že jste Bůh,“ vypráví pětadvacetiletý muž z Kladna, který si nepřeje uveřejnit své jméno a prožil si vyhoření v celé parádě. „Úplně mě ta otázka zaskočila a trochu i rozčílila. Bylo pro mě naprosto samozřejmé, že musím všechno bez výhrad a včas zvládnou. Ani mě nenapadlo, že bych měl občas říct ne. Z nějakého důvodu jsem zkrátka musel být dokonalý, nejlepší a vždy přiběhnout s pomocnou rukou. S tímto přístupem jsem pracoval od rána do noci až mě to naprosto zničilo.“

Bezesné noci plné zoufalství

„Celé noci jsem se dokázal jen klepat v zoufalství a téměř jsem nespal. I když jsem už měl práci hotovou a byl třeba víkend, tak jsem dokázal myslet jen na práci – přímo mě pronásledovala. Začal jsem být nesoustředěný a dělal jsem chyby, až jsem se jednou zhroutil přímo u pracovního stolu. Začal jsem se klepat, srdce mi bušilo ve spáncích, všechno se točilo a já zkrátka musel ven. S přeskakujícím hlasem a mrtvolně bledým obličejem jsem se omluvil, že mi není dobře a doslova jsem utekl ze svého pracoviště.“

„Nejhorší bylo, že i když mě rodina donutila jít k psychiatrovi, tak jsem se pořád chtěl vrátit do práce. Chtěl jsem jen nějaké léky, abych se uklidnil a pokračoval. Trvalo asi hodinu, než mě konečně přesvědčil, že nejsem Bůh, že nemusím vše zvládat a že dělat chyby je lidské. Jasno mi udělalo až sdělení, že jestli budu pokračovat, tak skončím v ústavu. Teprve potom jsem si uvědomil vážnost celé situace, začal jsem se léčit a skončil jsem s prací. To mě zachránilo.“

Náš příklad zní sice děsivě, ale se správnou prevencí se lze těmto stavům vyvarovat. Nejlepší proti vyhoření jsou ty nejzákladnější věci: Relaxace, pravidelný pohyb a hlavně odpočinek. V práci potom dobré osvětlení, zdravá strava a třeba i pohodlná židle udělá svoje. Hodně pomáhá i promluvit s vedoucím a domluvit se s ním na snížení pracovních povinností. Příjemné, nesoutěživé pracovní prostředí také velmi pomáhá.    

To nejdůležitější je ale znát své hranice a umět říct kouzelné slůvko NE.

1 Fotografie
Pracujete stále víc a přináší vám to stále méně potěšení? Pozor na syndrom vyhoření 1
Další články